Je ráno 18. října 1977, krátce před osmou. Dozorci ve stuttgartské věznici Stammheim roznášejí snídani. Otevřou celu číslo 719 – a na podlaze leží v kaluži krve Andreas Baader. Vedle, v cele 716, visí na mříži okna Gudrun Ensslinová. V další cele sedí opřený o zeď Jan-Carl Raspe s průstřelem hlavy, ještě dýchá. Irmgard Möllerová krvácí ze čtyř bodných ran do hrudi. Přežije jen ona. A až do konce bude tvrdit jediné: „Nebyla to sebevražda.“
Láska, která zapálila Německo
Aby bylo jasné, proč ta noc dodnes mrazí, musíme se vrátit o deset let zpátky. Do roku 1967, kdy se v Západním Berlíně potkali dva lidé, kteří k sobě vůbec nepatřili – a přesto se jeden bez druhého už neobešli.
Gudrun Ensslinová byla dcera evangelického faráře ze Švábska. Bystrá, vzdělaná studentka germanistiky, zasnoubená s nakladatelem Bernwardem Vesperem, s nímž měla malého syna Felixe. Andreas Baader byl pravý opak: neklidný kluk z Mnichova bez dokončeného vzdělání, drobný delikvent, svůdník v kožené bundě, který miloval rychlá auta a velká gesta. Ensslinová kvůli němu opustila snoubence i dítě.
V dubnu 1968 spolu zapálili dva obchodní domy ve Frankfurtu nad Mohanem jako protest proti válce ve Vietnamu. Když byl Baader v roce 1970 zatčen, osvobodila ho z hlídané návštěvy v berlínské knihovně ozbrojená skupina, v níž byla i Ensslinová a známá novinářka Ulrike Meinhofová. Ten den se zrodila Frakce Rudé armády – RAF. Tisk jim začal říkat „Bonnie a Clyde“ a celá generace mladých Němců je obdivovala stejně vášnivě, jako je zbytek země nenáviděl.
Následovaly bankovní loupeže, bombové útoky na americké základny, policejní stanice i redakce. Mrtví a zranění. V červnu 1972 skončila Baaderova a Ensslinové cesta v poutech – a o pár let později za zdmi Stammheimu.
Pevnost v sedmém patře
Pro vězně z RAF postavil stát v Stammheimu zvláštní oddělení – celé sedmé patro, oddělené od zbytku věznice, střežené dnem i nocí. Hned vedle věznice vyrostla nová soudní budova postavená jen kvůli jejich procesu. Byl to tehdy jeden z nejdražších a nejsledovanějších soudů v dějinách Spolkové republiky.
Za těmi zdmi se odehrávaly temné kapitoly. V květnu 1976 našli Ulrike Meinhofovou oběšenou v její cele na provazu spleteném z ručníku. I tehdy se mluvilo o vraždě. A ještě strašidelnější je, co přišlo o mnoho let později: v roce 2002 vyšlo najevo, že její mozek byl po pitvě tajně uchováván pro vědecké zkoumání – bez vědomí rodiny.
V dubnu 1977 padl rozsudek: doživotí pro Baadera, Ensslinovou i Raspeho. Zdálo se, že příběh končí. Venku se ale připravovalo poslední, zoufalé dějství.
Německý podzim
5. září 1977 přepadlo komando RAF v Kolíně nad Rýnem auto Hannse Martina Schleyera, předsedy svazu zaměstnavatelů. Jeho řidiče a tři policisty postříleli, jeho samotného unesli. Požadavek byl jasný: propusťte vězně ze Stammheimu. Vláda kancléře Helmuta Schmidta odmítla. Vězni byli úplně odříznuti od světa – zákaz kontaktu platil i pro jejich advokáty.
13. října pak čtyři palestinští únosci spřátelení s RAF ovládli letadlo Lufthansy „Landshut“ na lince z Mallorky do Frankfurtu. Na palubě přes 80 cestujících, mnozí z nich se vraceli z dovolené. Letadlo kroužilo nad Středomořím a Blízkým východem, v Adenu únosci zastřelili kapitána Jürgena Schumanna. Nakonec stroj přistál v somálském Mogadišu.
Sedm minut po půlnoci
V noci ze 17. na 18. října zaútočila na letadlo německá protiteroristická jednotka GSG 9. Akce trvala jen pár minut. Tři ze čtyř únosců zemřeli, všichni rukojmí přežili. Zprávu o osvobození ještě v noci odvysílalo rádio. Německo jásalo.
A v sedmém patře Stammheimu, kde vězni neměli mít žádné rádio ani spojení se světem, nastalo ticho. Ticho, které ráno skončilo nálezem tří mrtvých těl.
Co našli dozorci
Podle oficiálního vyšetřování si vězni vzali život sami, když pochopili, že je už nikdo neosvobodí. Jenže v tom příběhu je příliš mnoho věcí, které nesedí.
Baader zemřel na střelnou ránu vstřelenou zezadu do týla. Pro sebevraha velmi neobvyklý úhel. V cele se navíc našly další vystřelené kulky.
Raspe měl průstřel spánku a zemřel ještě ten den v nemocnici.
Ensslinová visela na kabelu od reproduktoru, uvázaném na mříži okna.
Möllerová měla v hrudi čtyři rány vězeňským nožem na chléb. Přežila a až do své smrti tvrdila, že se nepokusila zabít a že tu noc neslyšela nic, dokud se neprobudila zakrvácená.
Jak se mohly pistole dostat do nejstřeženějšího vězení v zemi – k lidem, kteří neměli smět ani vidět své advokáty?
Zbraně v gramofonu
Oficiální odpověď zní: pistole propašoval jeden z advokátů ve vydlabaných spisech ještě před zákazem kontaktů. Baaderova zbraň byla údajně schovaná v gramofonu, další skrýše se našly ve zdech cel. A zprávu o Mogadišu se vězni dozvěděli díky malému rádiu a provizornímu „telefonu“, který si Raspe sestavil z elektrického vedení věznice.
Pro jedny je to logické vysvětlení. Pro druhé pohádka. Proč by stráže, které cely pravidelně prohledávaly, přehlédly zbraně i celou soustavu drátů? A proč později vyšlo najevo, že rozhovory vězňů byly v minulosti tajně odposlouchávány – ale z té klíčové noci údajně žádné záznamy neexistují?
Vyšetřovací komise, soudní znalci i pozdější historici se většinou přiklánějí k verzi o kolektivní sebevraždě – posledním, dramatickém gestu skupiny, která chtěla zemřít jako mučedníci a vrhnout podezření na stát. Úplný důkaz, který by umlčel všechny pochybnosti, se ale nikdy nenašel.
Pohřbeni spolu
Den po nálezu, 19. října, našla policie ve francouzském Mylhúzách v kufru zeleného Audi tělo Hannse Martina Schleyera. Únosci ho zastřelili. Německý podzim skončil krví na obou stranách.
A pak přišla scéna, kterou by nevymyslel ani romanopisec. Mnoho lidí nechtělo, aby teroristé dostali vůbec nějaký hrob. Stuttgartský starosta Manfred Rommel – syn slavného polního maršála Erwina Rommela, který byl sám za války donucen k sebevraždě – však rozhodl, že budou pohřbeni na městském hřbitově. Podle jeho slov má smrtí skončit každé nepřátelství.
27. října 1977 tak byli Andreas Baader a Gudrun Ensslinová uloženi k odpočinku vedle sebe, spolu s Raspem, na hřbitově Dornhalden. Milenci, kteří spolu začali hořet v roce 1968, spolu odešli i do země. Na pohřeb přišly stovky sympatizantů, mnozí se zakrytými tvářemi, a kolem nich stály policejní kordony.
Rozmazané obrazy
Na noc ve Stammheimu Německo nikdy nezapomnělo. Malíř Gerhard Richter o ní v roce 1988 namaloval cyklus patnácti šedých, rozostřených obrazů s prostým názvem „18. Oktober 1977“. Mrtvá těla, cela, police s knihami, gramofon, pohřeb. Jako by se díval přes zamlžené sklo – a právě to rozmazání vystihuje celý příběh lépe než jakákoli zpráva vyšetřovací komise.
Je to příběh o lásce, která se zvrhla v násilí. O ideálech, které skončily mrtvými řidiči, policisty a pilotem. O státu, který se bál a bránil. A o jedné noci v sedmém patře, kdy zhasla světla a nikdo – kromě těch, kdo tam byli – nikdy s jistotou nezjistil, co se v tichu chodeb doopravdy stalo.
Možná to byla sebevražda. Možná ne. Ale když dnes projdete kolem šedých zdí Stammheimu, je těžké neslyšet ty otázky, které tam po 18. říjnu 1977 zůstaly viset ve vzduchu.